Prevence nebo záchrana

Kdy se vlastně začneme starat sami o sebe? Když cítíme, že potřebujeme trochu zpomalit, nebo až ve chvíli, kdy už nám tělo řekne dost?

Tohle téma znám nejen ze své práce, ale i z vlastního života.

Když už člověk nemůže normálně fungovat

Už na gymplu mě začaly trápit silné bolesti hlavy, později migrény. Někdy jsem se ráno probudila a nemohla otočit hlavou do strany. A představ si, že s tím máš sedět celý den ve škole.

Byla jsem mladá, takže jsem z toho byla docela zoufalá a bezradná. Moje maminka, zdravotník, razila zásadu: neotravovat doktory, dokud ti neodpadne noha nebo hlava. :-)))))

Takže jsem se v tom nějakou dobu plácala a snažila se fungovat, jak to šlo.

Když jsem později začala pracovat na rehabilitaci a celý den masírovala, migrény mě dokázaly úplně vyřadit z běžného života. Motala se mi hlava, pískalo mi v uších, měla jsem pocit horka v hlavě, rozmazaně jsem viděla i přes brýle a bylo mi na zvracení. Svět se se mnou točil. Nedokázala jsem pohodlně sedět ani stát a při předklonu se všechno ještě zhoršovalo.

Ráno jsem byla ráda, že vůbec dojdu do práce. Neměla jsem chuť na nic. Na cvičení, na kamarády, na koníčky. Byla jsem prostě nepoužitelná. Bez energie, bez nálady. Nebylo mi dobře a neměla jsem sílu s tím něco dělat.

Kolem jednadvaceti let jsem se dostala k rehabilitačnímu lékaři. Ten mě tehdy vyděsil tím, že by potíže mohly souviset se zúženými cévami, nebo dokonce s nádorem na mozku. Následovalo vyšetření na magnetické rezonanci a spousta strachu.

Nakonec se ukázalo, že problém souvisí s krční páteří.

Později jsem dostala doporučení na rehabilitace. Díky tomu jsem se dostala k jedné rehabilitační sestře, která mě několikrát napravila a doporučila mi masáže. Napravování pro mě bylo dost bolestivé a nebylo mi to příjemné, takže jsem se nakonec vydala cestou masáží. A dobře jsem udělala.

Začala jsem chodit na masáže pravidelně

Samozřejmě jsem se snažila svoje potíže řešit už dřív, ale spíš nárazově. Výraznější změnu jsem začala vnímat až ve chvíli, kdy jsem začala chodit na masáže pravidelně, každých čtrnáct dní.

Ze začátku to nebylo úplně jednoduché. Po masáži mě často bolela hlava a svaly byly dost citlivé. Někdy mi bylo tak nepříjemně, že jsem si říkala, že už na další masáž nikdy nepůjdu.

Bolest hlavy a svalů po masáži ale postupně odezněla a já začala vnímat, že se mi záda uvolňují a že mi je lépe. Po několika masážích se tyto reakce začaly zmírňovat a postupně zmizely.

U mě to nebyla změna ze dne na den. Když jsem na masáž nešla, migréna se někdy vrátila. Když jsem chodila pravidelně, cítila jsem se dobře. A postupně se doby, kdy mi bylo dobře, začaly prodlužovat.

Asi po dvou letech už jsem zvládla být nějakou dobu bez masáže, aniž by se potíže vrátily.

Jenže kdo někdy zažil silné migrény, ví, jak moc dokážou člověku znepříjemnit život. A tak jsem u pravidelných masáží zůstala. Dnes je to už pětadvacet let.

Neříkám tím, že masáže jsou řešením pro každého nebo že každému pomohou stejně. Popisuju svoji zkušenost. Já sama na sobě poznala, jaký rozdíl může pravidelná péče udělat.

Co vidím za ty roky u svých klientů

Za tu dobu, co pracuji s lidmi, vidím, jak rozdílně ke svému tělu přistupujeme.

Někteří klienti chodí pravidelně. Na masáž se těší, protože vědí, že se po ní cítí lépe. Postupně vnímám změny v napětí svalů, v držení těla i v tom, jak člověk působí. Často se uvolní nejen záda a šíje, ale jako by se uvolnilo i něco v hlavě. Pohled je klidnější, člověk působí volněji.

Pak jsou lidé, kteří přijdou jednou, cítí se lépe, ale další masáž odkládají. Vrátí se třeba za tři nebo šest měsíců, když se potíže znovu ozvou.

A někdy mám pocit, jako bychom začínali znovu. Svaly jsou opět zatuhlé, tělo se vrací do stejných potíží a musíme na uvolnění pracovat od začátku.

Samozřejmě každý člověk je jiný a každý potřebuje něco jiného. Neexistuje jeden správný interval pro všechny. Ale ze své praxe vidím, že když se o sebe člověk stará průběžně, může být péče jednodušší, než když čeká, až už ho něco opravdu trápí.

A nejde jen o záda.

Přicházejí ke mně lidé, které bolest nebo motání hlavy omezují natolik, že přestávají normálně fungovat. Špatně spí, nemají chuť nikam chodit, nemohou dělat to, co dřív. Jsou unavení, vyčerpaní a někdy už ani nevědí, jak z toho ven.

Když člověka něco bolí dlouhodobě, promítne se to i do jeho nálady a psychiky. A naopak. Když toho máme moc, jsme ve stresu a pořád něco řešíme, tělo to často začne dávat najevo.

Kolik toho vlastně neseme na svých zádech?

Někdy doslova.

Máme práci, rodinu, děti, starosti, povinnosti. Pořád něco zařizujeme, na něco myslíme a někomu pomáháme. Často jsme zvyklí zvládnout všechno a sebe odsunout na poslední místo.

A tělo? To nějakou dobu vydrží. Zatneme zuby, překonáme únavu, vezmeme si něco na bolest a pokračujeme dál.

Jenže napětí se může postupně hromadit. Ramena jsou nahoře, šíje zatuhlá, záda bolí a hlava už nedokáže vypnout ani ve chvíli, kdy máme konečně volno.

Při masážích často vidím, jak moc člověk potřebuje nejen uvolnit svaly, ale také na chvíli přestat všechno řešit. Dopřát si chvíli, kdy nemusí nic zařizovat, o nikoho se starat ani na nic myslet.

Někdy stačí, že si lehne, zavře oči a na chvíli vypne. I to může být důležité.

Neznamená to, že masáž vyřeší všechny starosti. Ale může být jedním ze způsobů, jak si dopřát péči a chvíli pro sebe.

A takových možností máme víc. Každému může pomáhat něco jiného. Důležité je vůbec si připustit, že i my sami potřebujeme pozornost a péči.

Musíme opravdu čekat, až bude nejhůř?

Tohle je vlastně to, nad čím přemýšlím.

Proč někdy čekáme tak dlouho? Proč si dopřejeme odpočinek až ve chvíli, kdy jsme úplně vyčerpaní? Proč začneme řešit záda, až když nás bolí tak, že nemůžeme spát? A proč máme někdy pocit, že starat se o sebe je něco navíc, na co nám nezbývá čas?

Přitom prevence nemusí znamenat nic složitého. Nemusíme hned měnit celý svůj život. Někdy stačí začít vnímat, jak nám je, a nečekat, až se potíže zhorší.

Dopřát si odpočinek dřív, než padneme únavou. Všímat si, že nás dlouhodobě něco bolí. Najít si čas na pohyb, který nám dělá dobře. Nebo si prostě dovolit chvíli, kdy nemusíme vůbec nic.

A pokud se potíže opakují nebo zhoršují, nečekat a hledat příčinu i vhodnou pomoc.

Nemusíme se o sebe začít starat až ve chvíli, kdy nás k tomu donutí vlastní tělo.

Péče o sebe není sobectví ani zbytečný luxus. Je to něco, co potřebujeme, abychom mohli dobře fungovat a cítili se ve svém životě dobře.

A tak se ptám:

Čekáš, až už to nejde dál, nebo si dokážeš dopřát péči ještě ve chvíli, kdy je ti dobře?